TJ Jičín - oddíl volejbalu

   Trochu dnes odejdu od tolikrát probírané střelby a vrátím se ke zdánlivě jednoduššímu prvku volejbalu a to příjmu. Příjem je opravdu zdánlivě jednodušší, než činnost nahrávače. Není spojen s žádnou jinou tvůrčí činností, na jeho trénink potřebujete pouze dva hráče. Jeho anatomie je všem známá a to, co po něm chceme je také jasné. Prostě něco, co je opravdu zdánlivě jednoduché. Jenže možná v té zdánlivé jednoduchosti je zakopáno čertovo kopýtko.
   Volejbal je zrádná hra a příjem je možná ještě zrádnější. Bez dobrého příjmu nelze vlastně vůbec hrát, a protože ve volejbale má útok jednoznačně převahu nad obranou, je příjem alfou a omegou. Vtipné televizní otázky, s jakou taktikou jdete do zápasu, mají vždy neméně vtipnou odpověď. Budeme dobře podávat, abychom soupeři znemožnili dobře přihrávat a tedy dobře útočit. Toto je všem opravdu jasné. Co mě tedy na příjmu podání irituje v tréninku. V tréninku žáků je to věčný souboj o správnou techniku odbíjení s co největší plochou a možná ještě více se správným úhlem rukou mezi tělem a podlahou a také trupem. Stahování rukou mezi nohy je velký nešvar a pokud se zafixuje je velmi těžko odstranitelný. Souvisí také zřejmě s bojácností či odvahou postavit se rychle letícímu míči. Většinou Ti, kteří mají ruce blíže tělu, také hůře vybírají míče v poli. Je to empirické, ale zřejmě platné. U těchto hráčů předchází strachová reakce - reakci na letící míč. Míč má samozřejmě svoji danou rychlost a pranic ho nezajímá, že ten, kdo ho vybírá, ztratil cenné zlomky sekund na nesprávnou reakci a že nemá žádnou vzdálenost mezi tělem na amortizaci úderu či korekci paží. Strachová reakce je asi hodně vrozená a těžko se odstraňuje. To je jen okrajový problém a nesouvisí tolik s příjmem. Ovšem úhel paží bohužel ano. V tréninku dospělých jsem se setkal s hráči, kteří měli jednak tento úhel velice ostrý (tedy ruce byly skloněny k podlaze a ne skoro rovnoběžné s podlahou) ale ještě větší problém jsem zaznamenal s výběrem místa odbití, tedy místa, kde se hráč se svými pažemi střetne s míčem. To znamená, kdy míč v průběhu letu míče zasáhne. Teď více myslím na plachtící podání. Tendence zvláště menších hráčů hrát hodně z kolen a hrát míč u země není tou nejsprávnější odpovědí na plachtící servis. Jestliže má být příjem odebírání rychlosti musí mít hráč prostor pro odebírání rychlosti a to je buď pohybem nohou a samozřejmě pohybem rukou. Problém opravy tohoto návyku je navození situace, která se maximálně přiblíží hře. V pozdním juniorském věku a v seniorské kategorii se toto nacvičuje zásadně v návaznosti na ostatní činnosti a výsledek je samozřejmě důležitější než provedení. V tomto případě by bylo lepší mít jakýsi stroj na různé typy podání tak, aby si hráč opravdu mohl odvodit správnou polohu rukou, nohou.

   Zřejmě v žákovském věku bychom měli příjem podání rozfázovat do menších částí a jako tenis učit pohyb na příjmu podle ideálního názoru s naprosto standardními podmínkami. Jenže volejbal není tenis a tolikrát vzývaný individuální přístup naráží na spoustu bariér, které je velice těžké odstranit. Při poměru jeden hráč jeden trenér a nebo aspoň jeden trenér čtyři hráči, bych prostor viděl, ale jinak je to veliký problém. Pak je to leckdy jen čekání jestli dotyčný je dostatečný talent, aby si tyto prostorové vazby vytvořil sám a já jako trenér včas zasáhl pokud dojde k velkým odchylkám. Slovní spojení „velká odchylka“ je důležité. Protože zachytit malé odchylky, z nichž se pak stávají velké problémy ve volejbalové dospělosti je při současném nastavení tréninkového procesu v Česku docela obtížné.